Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Návrat MERCYFUL FATE na scénu v roce 1993 se ukázal být tak úspěšným, že prakticky vzápětí po koncertním turné na podporu „In The Shadows“ nastoupila skupina znovu do nahrávacího studia. V mezičase vyšlo ještě EP „The Bell Witch“, které však krom dvou skladeb ze jmenovaného alba neobsahovalo nic než koncertní materiál, a stihly se udát dvě změny v obsazení, shodou okolností v rytmické sekci, kterou nově převzali Sharlee D´Angelo (ARCH ENEMY) a Kingův tehdejší bubeník Snowy Shaw (později např. THERION).
„Time“, jak byla čtvrtá studiová nahrávka MERCYFUL FATE pojmenována, vyšla na podzim 1994, a znamenala další zvýraznění již tak velmi výrazných pozic kapely. Na jednoduchém obalu se skvěl obrázek krania, o němž se říká, že bylo originálem „Melissy“, tedy lebky, kterou skupina užívala jako rekvizitu v úplných koncertních začátcích, a když se zaposloucháte do úžasné, skrznaskrz melancholicky diamondovské titulní skladby, je jisté, že lepší námět se snad ani nedal zvolit.
Pod pokličkou alba samotného, znovu prošpikovaného hororovými tématy, se pak skrýval další krásně ukutý vzorek devadesátkového heavy metalu, jemuž vévodil královský falzet o rozsahu (někde uváděných až) pěti oktáv. A znovu se na něm potvrdila vůdčí role, kterou na sebe při reunionu MERCYFUL FATE vzal právě King Diamond.
To nejlepší z alba totiž již podruhé za sebou spolehlivě pochází z jeho autorského pera, bezpochyby inspirovaného souběžně vedenou a úspěšnou sólovou kariérou. Na samém vrcholu toho všeho je samozřejmě již zmíněný, na spinetu upředený titulní kousek, jemuž nechybí absolutně nic z mrazivé Královské poetiky (vypíchnuté báječným Dennerovým sólem), v těsném závěsu pak zbývající čtveřice skladeb „Angel Of Light“, „Witches´ Dance“, „My Demon“ a „Lady In Black“, které vás ani na okamžik nenechají na pochybách o tom, že tahle produkce pochází ze skutečné světové extratřídy. Vybrané melodie a rytmy, správně zatěžkané a kroucené riffy a především všudypřítomný stín hrůzy, vytvářející na okolních stěnách strašidelné obrazce, ne, tohle umí jen jediný člověk na světě.
Nesnižuje to ovšem pranic důležitost kytarového dua Denner/Shermann, které se samozřejmě autorsky rovněž podílí, a bez jejichž příspěvku, dýchajícího kapelní historií, by to zkrátka ani nemohli být ti praví MERCYFUL FATE. Tady stojí jistě za zmínku bezvadný otvírák „Nightmare Be Thy Name“ s nenapodobitelnými změnami nálad a hladivě klouzavým refrénem, krásně ilustrativní „The Mad Arab“ (pojednávající o Abdulu Alhazredovi, jehož si vymyslel H. P. Lovecraft jako autora bájného Necronomiconu), možná méně nápadná „Mirror“, jež se však o vás otře jako černá kočka o lýtko, anebo působivá poklona záhrobním temnotám „The Afterlife“.
V těsném sledu za jeho předchůdcem tak MERCYFUL FATE vydali další znamenité album, jež především dosvědčilo jejich výrazný potenciál a úlohu, kterou sehrávali na mapě tehdejšího heavymetalového světa. Byli zkrátka stále jedineční a k tomu prakticky na vrcholu svých tvůrčích sil, pročež „Time“ skončilo přesně tam, kde i „In The Shadows“ před ním, totiž na absolutním výsluní „zlatých“ metalových let a spolu s tím samozřejmě také na čestném místě v diskografii kapely samotné.
1. Nightmare Be Thy Name
2. Angel of Light
3. Witches' Dance
4. The Mad Arab
5. My Demon
6. Time
7. The Preacher
8. Lady in Black
9. Mirror
10. The Afterlife
11. Castillo del Mortes
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.
Tato mladá švédská skupina v sobě nese esenci rockového pravěku 70. let stejně jako dravou razanci devadesátek a garage rockovou neurvalost. Občas i hitový potenciál, co mi připomněl pecky od THERAPY?. Výborné retro.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.